genius loci

Tipy na výlet >>

Mikulov – město v krajině

Mikulov, rozložený mezi vápencovými kopci jižního úpatí Pavlovských vrchů, představuje typ historického urbanistického celku odborně nazývaného jako „město v krajině“. Jako takový je unikátním příkladem pozdně renesančního až raně barokního urbanismu, jehož principem bylo ztvárnění městského prostoru jako celku. Jeho stavební kameny – zámek a jeho zahrada na terasách, město a esteticky zkrášlená okolní krajina s křížovou cestou na Svatém kopečku a zahradními oborami s letohrádky v údolí potoka Včelínku – byly při své přestavbě esteticky sjednoceny v jeden nedělitelný reprezentativní městský celek propojený nespočetnými pohledovými vazbami.

Je malým zázrakem, že toto dílo budované před mnoha stoletími pro krásu pohledů, zůstalo zachováno ve své celistvosti a historické autentičnosti do současnosti. Ne vždy si plně uvědomujeme (bohužel ani představitelé města), že náš obdiv ve skutečnosti nepatří pouze architektuře budov historického jádra Mikulova, ale především jejich záměrnému pohledovému propojení s krásou okolní přírody a starobylé zemědělské kulturní krajiny. Zánikem či poškozením pohledových propojení vnitřního města s jeho exoticky působivou kulisou, může zaniknout i tato základní a největší pozoruhodnost Mikulova – chlouba a mimořádně cenný majetek budoucího šetrného rozvoje města a rozvíjejícího se cestovního ruchu.

Jednou z mnoha jedinečností Mikulova je také jeho „italský“ vzhled. Mikulovu ho předurčila již sama příroda a krajina, ve které město leží jako v kolébce. Bílé korálové vápence Pavlovských vrchů se specifickými rostlinami a živočichy i mimořádně teplé a slunečné klima jako by zde vytvořily svéráznou enklávu krajiny jižní Evropy – Balkánu, Toskánska či severní Itálie. Tyto přírodní danosti zúročil počátkem 17. století Kardinál František Dietrichstein (1570–1636) při přestavbě válkami a požáry poničeného středověkého Mikulova do podoby urbanistického celku vrchnostenského rezidenčního města a esteticky utvářené tzv. komponované krajiny v jeho okolí, který je i přes dílčí dobové přestavby ve své celistvosti zachovaný do současnosti.

Tenkrát byl ve městě postaven podle vzorů italské pozdní renesance, manýrismu a nastupujícího baroka klášter kapucínů s kostelem sv. Vavřince, poutní loretánská kaple (napodobenina slavné Santa Casy v italském Loretu) s kostelem sv. Anny (dnes hrobka Dietrichsteinů), poutní kostel sv. Šebestiána s kapličkami křížové cesty na Svatém kopečku a také klášter piaristů s kostelem sv. Jana Křtitelea gymnáziem; dokončena byla i přestavba hradu na zámeckou rezidenci se zahradou na terasách, na kterou navazovaly na jižním a východním okraji města obory s letohrádky s libosady, zasazenédo zemědělsky užívané krajiny a propojené se zámeckou rezidencí alejemi. Tehdy získal Mikulov svoje typické panorama s mnoha italizujícími prvky, jež splynuly s domácími specifiky do jeho unikátní podoby a atmosféry. Od té doby náležel Mikulov mezi nejvýznamnější vrchnostenská rezidenční města novověku naší země – Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Litomyšl, Moravskou Třebovou a Kroměříž.

Nepřehlédnutelným typickým italských motivem, daných dokonalým zužitkováním členitosti terénu Mikulova, jsou průhledy skrze úzké starobylé uličky města do perspektivy navazující přírody. A volné zemědělské krajiny. Díky těmto průhledům nabýváme sugestivní iluzi, že i vzdálenější příroda je nám bližší, než ve skutečnosti je. Zejména v historickém jádru města a zámecké zahradě je podobných průhledů bezpočtu.

Mikulovský zámek a jeho zahrada na terasách

Původní středověký zeměpanský hrad v Mikulově byl postaven na vrcholku 278 metrů vysokého skalnatého vápencového kopce. Postrádal rovné plochy a příkré svahy kolem hradu byly proto rozšiřovány navážkou hlíny v různě široké terasy. Na největší z nich pod jižním a východním průčelím zámku byla v nadmořské výšce 244–255 metrů vybudovaná okrasná zahrada (11 752 m2). S dalšími zahradními terasami, položenými v různých úrovních po obvodu zámku, dala vznik jednomu z největších zámeckých zahrad hradního typu u nás (13 237 m2). Její výjimečnost však není podmíněna velikostí, nýbrž samotnou nevšedností místa. Zámek nestojí na vrcholu nejvyššího kopce v krajině, ale uprostřed ve svahu k severu stoupajícího prostorného údolí, ze tří stran chráněného kopečky jižního úpatí Pavlovských vrchů. Na dně a svazích údolí vyrostlo během staletí město, které hrad uzavřelo ve svém středu. Zámek tak má charakter velkolepého belvederu, který vzhlíží na krajinu stoupající od údolí Včelínku dál k jižnímu obzoru k hradu ve Falkensteinu. Jako do zrcadla na sebe vzhlížejí krajiny Falkensteinska a Mikulovska přes údolí potoka Včelínek. Jako své zrcadlové odrazy působí rakouská vesnička Klein Schweinbart a město Mikulov. Vazba zámecké rezidence a zahradních teras na město a okolní krajinu je absolutní. Město a okolní krajina jsou proto nejvýraznějšími prvky a základem kompozice zahradních teras mikulovského zámku. Z nich se otevírají úžasné pohledy k Valticícím a masivu Karpat za nimi, Falkensteinu, k Dunajovickým kopcům, na Svatý kopeček i hlavní hřeben Pavlovských vrchů. Rozlohou nevelké zahradní terasy splývají s obrazy okolní krajiny a vytváří jedinečnou iluzi jednoho nekonečného prostoru. Právě tyto atributy místa, města a krajiny činí zámecký areál v Mikulově jedinečným a pozoruhodným.

Městská památková rezervace Mikulov

Mikulov a jeho okolí je charakterizováno malebnou Mikulovskou pahorkatinou se skalnatými Pavlovskými vrchy a zalesněným Milovským lesem – geomorfologickou součástí Jihomoravských Karpat. Hlavní hřeben se táhne od Pavlova až k Mikulovu v délce dvaceti kilometrů a udivuje rozeklaností a bělostí vápence i množstvím a formami krasových jevů, rozmanitosti rostlin i živočichů. Mikulov se rozložil na jižním okraji Pavlovských vrchů v širokém k severu stoupajícím úžlabí mezi kopci Turold a Svatý kopeček. Uvnitř údolí vynikají i další dva skalnaté kopce, Zámecký a Kozí, které byly během staletí spolu se Svatým kopečkem stavebně ovládnuty. Tento morfologický základ Mikulova se třemi kopci lze sledovat na všech historických vedutách. Tvoří hlavní půvab Mikulova z přírodního i výtvarného hlediska. Z někdejšího urbanistického vývoje se zachovaly ve vnitřním městě četné architektonicky vzácné měšťanské domy, církevní i světské stavby a starobylé romantické uličky. Jsou svědectvím staletého vývoje města, původně gotického, ale především renesančního a barokního, které získalo po mnoha požárech dnešní podobu.

Nejvzácnější část městského urbanistického celku Mikulova byla brzy po druhé světové válce (1951) prohlášena za městskou památkovou rezervaci a znovu potvrzena v roce 1982. Na jižním okraji Mikulova souvisí Mikulovská pahorkatina širokým údolím potoka Včelínek s Valtickou pahorkatinou a vápencovou hmotou Falkensteinskou v Rakousích. Mikulov a krajina v jeho okolí tak má bezprostřední vazbu na vzácnou krajinu Lednicko-valtického areálu, Národní park Leiser Berge a Gesunde Land um Laa v Dolních Rakousích, které představují rakouskou část Pavlovských vrchů.

Poutní kostel svatého Šebestiána, boží hrob, zvonice a kapličky křížové cesty na Svatém kopečku

Většinu architektonických prvků, které dnes vytvářejí charakter a magičnost Mikulova, realizovali stavitelé zjevně na přímou zakázku kardinála Dietrichsteina (1570–1636). Jako projev mimořádné zbožnosti a vzhledem k svému úkolu navrátit Moravu mezi katolické země, vybavil své rezidenční město i prvkem poutní lorety (po požáru přestavěné na hrobní kapli Dietrichsteinů) a poutní svaté hory jako reprezentativních míst rozhovorů člověka s Bohem. Soubor křesťanských staveb na Svatém kopečku v Mikulově je kulturně historickou památkou evropského významu. Je prvním církevním stavebním celkem tohoto typu na území někdejších zemí Koruny české. V širším prostoru za Alpami je o málo starší (1609–1617) pouze Kalwaria Zebrzydowicka v Polsku. Jako inspirace a možný předobraz křížové cesty na Svatém kopečku jsou v odborné literatuře udávány svaté hory v severoitalských městech Orta, Varese a Varallo – nejstarší a již počátkem 16. století nejnavštěvovanější poutní města Itálie, spojená s uctíváním Panny Marie, ale především s evropskou rekatolizací. U nás našly plného rozvoje až v pozdějších obdobích baroka – koncem 17. a začátkem 18. století. Hodnotu mikulovského souboru povyšuje skutečnost, že byl založen jako součást urbanistického celku vrchnostenského rezidenčního města a okolní rozsáhlé esteticky utvářené tzv. komponované krajiny s letohrádky a libosady v oborách. Z krajinářského hlediska představoval soubor křesťanských staveb na Svatém kopečku zcela nový typ mytologizovaných míst propojujících krajinu mezi lidskými sídly a zároveň zcela nový krajinářský prvek, který podobně jako okrasné obory propojoval zámeckou rezidenci a město s volnou krajinou. Příroda i záměrně zkrášlená krajina a zahrada představovaly v očích církevních hodnostářů přírodní chrámy, místa rozhovorů s Bohem a zhmotnění dávného lidského snu o ráji. Tato idea byla v době renesance, manýrismu i baroka neobyčejně silná. S myšlenkou na pozemský ráj – zahradu Eden byl kardinálem zjevně založen i Mikulov – město s kláštery, kostely, poutní loretou, poutní svatou horou a esteticky utvářenými oborami s letohrádky a libosady.

Celek záměrně zkrášlené tzv. komponované krajiny z první třetiny 17. století

Na východním a jižním okraji Mikulova se v krajině bývalého hraničního pásma zachoval celek záměrně esteticky utvářené krajiny, podobné Lednicko valtickému areálu. Jako součást urbanistické přestavby Mikulova ho založil kardinál Dietrichstein v letech 1611–1636. Tvoří historické jádro komponovaných úprav jižního Břeclavska. V důsledku neucelenosti archiválií a mimořádně dlouhé nepřízně historických událostí unikala donedávna pozornosti odborníků. Komponované krajiny z tohoto období jsou jedinečností významnou ve světovém kontextu.

Originalita komponované krajiny u Mikulova spočívá v propojení dvou zdánlivě odlišných funkcí – estetické a hospodářské. Již v prvních desetiletích 17. století vložil (zakomponoval) kardinál do hospodářsky intenzivně užívané zemědělské krajiny šlechtického velkostatku prvky krajinu záměrně zkrášlující (zahradnicky zkrášlené obory s letohrádky a libosady a poutní svatou horu). Tento krajinný celek s funkci hospodářskou i reprezentativní významově svázaný se zámeckou rezidenci alejemi byl první vlaštovkou velkých šlechtických venkovských sídel novověku, označovaných dnes okrasný statek (ferme ornée). Dnes je tato originalita řešení krajinářských úprav jižního Břeclavska všeobecně prezentována jako myšlenka, kterou sem přinesli Liechtensteini. Kardinál Dietrichstein ale tímto způsobem esteticky ztvárnil a užíval zemědělskou krajinu v okolí svého města již na počátku 17. století. Úpravy zemědělské krajiny Mikulova i Lednicko-valtického areálu do podoby okrasných statků byly založeny na stejných principech – rozvíjely přirozené možnosti zdejších krajinných typů s rybníky, poli, zahradami, vinohrady, pastvinami, zemědělskými farmami, hospodářskými usedlostmi a budovami. Vazba rezidence, zámecké zahrady, města a komponované krajiny významově propojená alejemi je výpovědí o váze, která zde byla a stále je přikládána zemědělskému hospodářskému podnikání. Zkrášlující prvky komponovaných krajin Mikulova a Lednicko-valtického areálu odpovídaly módě doby, ve které vznikaly. Zatímco mikulovské vycházely ze vzorníků italské pozdní renesance, manýrismu a začínajícího baroka 16. a 17. století, Lednicko-valtické se inspirovaly hlavně anglickými vzorníky 18. století. Představují dvě vývojové formy okrasných venkovských statků vysoce postavené šlechty, vázaných na vrchnostenské rezidenční město. Že vedle sebe obě krajinářská díla přežila staletí v originální podobě je malým zázrakem.

Letohrádek v libosadu na ostrově Tichý v rybníku Nový

Mezi nejoriginálnější kameny kardinálovy zahrady Eden náleží i letohrádek v libosadu na ostrově Tichý v rybníku Nový. Ostrovní areál nazývaný ještě koncem 19. století krajinářským skvostem jedinečné krásy spojuje s městskou rezidencí cihlový most a dva a půl kilometru dlouhá alej. Jsou dosud zachované, avšak poškozené stářím a neudržováním. Regenerace ostrovního areálu byla již nastartována projektem Interreg – Krajina našich předků, v celkové hodnotě tři miliony, pod záštitou a s finanční podporou Města Mikulova, Evropské unie a dalších partnerů. Zahraničním partnerem se stala sousední rakouská obec Drasenhofen, na jejíž katastr komponovaná krajina u Mikulova významně přesahuje. Výstupem tohoto mezinárodního projektu bude také dokumentární film, kniha a konference, která poprvé představí komponovanou krajinu Mikulova odborné i laické veřejnosti. Zvláštní pozornost pak zasluhuje krajinný plán Mikulova, zpracovaný na žádost Města odborníky Zahradnické fakulty v Lednici ve spolupráci s řešiteli první poválečné komplexní pozemkové úpravy katastru Mikulova. Navrhuje ochranu a způsob šetrného užívání tohoto krajinářsky vzácného území v sousedství Lednicko-valtického areálu v budoucnosti. Stává se tak jedinečným modelem a příkladem pro řešení rozvoje podobných míst na území celé České republiky. Další regenerační projekty v území komponované krajiny u Mikulova se připravují.

Historická kulturní krajina na hranici jižní Moravy a Weinviertlu

Vzácností tohoto území nejsou pouze města a krajinářská díla Lednicko-valtického areálu či Mikulova, ale existence rozsáhlé historické kulturní krajiny na hranici za někdejší železnou oponou. Její jedinečnost spočívá ve staletí trvajícím společném vývoji s výraznou vazbou na kulturní zázemí Vídně. Charakter krajiny na moravsko-rakouské hranici ovlivnily významně nejen šlechtické rody Liechtensteinů a Dietrichsteinů, ale i Fünfkirchenů, Sinzendorfů, Harrachů, Teuffenbachů, Althanů a dalších. Patřily k bohatým i nejbohatším v zemi. Většina byla vzájemně spřízněna a vlastnila pozemky na obou stranách moravsko-rakouské hranice. Tato skutečnost spolu s účinkem pozitivní rivality se nepochybně promítla i do podobné kresby krajiny. Mimořádné soustředění panských sídel, zámků a zámečků přineslo i nebývalý rozmach zahradní a krajinářské tvorby, jejíž charakter odpovídal vazbě stavitelů a umělců na císařský dvůr ve Vídni. Na obou stranách moravsko-rakouské hranice leží dosud celá řada někdejších šlechtických celků se zahradami a krajinářskými díly. Některé zanikly, jiné jsou poškozeny historickou nepřízní podobně jako Mikulov, další jsou restaurovány či na restaurovaní čekají. Výraznou stopu v krajině zanechali i sami řadoví obyvatelé.Nutnost přežít dlouhá období izolace je naučila uvážlivě a účelně hospodařit s bohatstvím „krajiny na hranici“. Trvale udržitelné hospodaření je zde přirozeností. Fenomén vinařských uliček a sklepních vesniček s řádky vinohradů ve svazích vápencových kopců Mikulovska a Weinviertlu je jen jedním z mnoha příkladů. Specifické vybavení venkovské zemědělské krajiny na moravsko-rakouské hranici má dnes bez nadsázky hodnotu korunovačních klenotů jižní Moravy i Weinviertlu. Náleží k nim i neobvyklé množství hradních ruin, upomínajících na nejistou dobu 11. a 12. století plnou vpádů a bojů mezi Čechy, Maďary a Rakušany. Jen v blízkosti Mikulova byly strážní hrady vybudovány ve Valticích, Dolních Věstonicích, Klentnici, Pavlově, Falkensteinu, Staatzu, Laa an der Taya. Některé byly přestavěny na zámecké rezidence podobné Mikulovu, jiné se po staletí mění v malebné ruiny a přispívají tak k specifickému půvabu krajiny na moravsko-rakouské hranici. Unikátnost celého prostoru pak umocňuje fenomén „moravské a rakouské Pálavy“. Hlavní hřeben Pavlovských vrchů překračuje u Mikulova hranici Moravy a přechází v zemědělskou vinařskou krajinu jemně zvlněných kopců Weinviertlu. Zvlášť některé úseky Mikulovska a Falkensteinska jsou si podobné jako vejce vejci. Kořeny této zvláštnosti leží ale nejen v podobnosti přírody samé, nýbrž i ve feudálním způsobu obhospodařování zemědělské krajiny. Charakter záměrně estetizující kultivace krajiny nevyjímaje.

Památky židovské čtvrti – Husova ulice a židovský hřbitov

Mikulov byl po tři století (16.–19.) politickým, kulturním a duchovním centrem moravských Židů a sídlem moravského zemského rabína. Plně konstituovaná židovská obec vznikla poté, co byli Židi v roce 1421 vypovězeni z Dolních Rakous a Vídně. V polovině 19. století, v době největšího rozmachu židovské čtvrti, žilo v Mikulově 3 500 Židů. Zánik komunity způsobila nacistická rasová perzekuce za druhé světové války. Páteř židovské čtvrti, rozkládající se na západním úbočí Zámeckého kopce, tvořila Hlavní ulice (dnes Husova) k níž postupně přibývaly další domovní bloky a uličky. Z původních tři sta sedmnácti domů, rozložených na ploše třinácti a půl hektarů, zůstalo do dnešních dnů zachováno devadesát. Polovina z nich je chráněna jako kulturní památka. Z původních dvanácti synagog a modliteben zůstala zachována nejdůležitější z nich – tzv. Horní neboli Stará synagoga, stojící přímo pod Zámeckým kopcem.

Na severozápadním okraji areálu židovské čtvrti, přímo ve vnitřním městě na západním úpatí Kozího vrchu, leží v celém světě proslavený židovský hřbitov. Byl založen v polovině 15. století nedlouho po konstituování židovské obce. Židovský hřbitov o rozloze více než 19 180 m2 byl v několika etapách rozšiřován. Nejcennější částí je rabínský vršek, kam směřují kroky Židů od nás i ze světa, aby se poklonili památce učených rabínů, pomodlili se kadiš a na náhrobky položili kamínek či útržek papíru s hebrejsky psanou prosbou. Židovská čtvrť s hřbitovem je dnes opatřena informačními tabulemi ve třech jazycích a patří k nejúpravnějším a turisty i mikulovskou veřejností nejvyhledávanějším částem historického jádra Mikulova.

Ochrana přírody – CHKO – Pálava, Natura 2000, Biosférická rezervace Dolní Morava MaB.

Nejcennější celky přírody Mikulova a jeho okolí byly bezprostředně po válce (1946) ochráněny vyhlášením deseti přírodních rezervací na území Mikulovské pahorkatiny. Další ocenění následovaly a byly již věnovány nejen ochraně čistě přírodních, ale i přírodně krajinných hodnot. Mikulovská pahorkatina byla v roce 1976 vyhlášena za Chráněnou krajinnou oblast Pálava, celkem 83 km2. Zahrnuje rozsáhlý celek teplomilné pahorkatiny Milovického lesa i centrální hřeben Pavlovských vrchů s náhrdelníkem vesnic na jejich obvodu s lidovými stavbami a řádky vinohradů nad vinnými sklípky. O deset let později byla CHKO – Pálava zařazena v rámci projektu UNESCO Člověk a biosféra (MaB) na prestižní seznam biosférických rezervací, jako světová rezerva unikátní krajiny a základna racionálního trvale udržitelného využívání přírodních zdrojů. Toto území bylo v roce 2003 rozšířeno o oblast Lednicko-valtického areálu a komplex lužních porostů na soutoku Moravy a Dyje do jedné 330 km2 rozsáhlé biosférické rezervace Dolní Morava.

Vstupem do Evropské unie přistoupila Česká republika na respektování zákonů o ochraně přírody a krajiny v rámci celoevropského prostoru. Začlenění nejcennějších území přírody a krajiny ČR do celoevropského přírodního dědictví probíhá prostřednictvím národních seznamů NATURA 2000. Ochranu přírodních stanovišť volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin vyjmenoval roce 2005 národní seznam evropsky významných lokalit (EVL). Po jeho připomínkování Evropskou komisi (do tří let) dá vznik evropskému seznamu SCI, který bude konečnou mezinárodní dohodou o povinnosti ČR tato území chránit. Ochranu volně žijících ptáků zajišťují nově vyhlášené ptačí oblasti, které byly po svém navržení projednány s vlastníky a uživateli pozemků a bez vytváření národního seznamu vyhlášeny podle novelizovaného zákona o ochraně přírody a krajiny. Na území biosférické rezervace Dolní Morava je v národního seznamu 17 EVL a 3 ptačí rezervace, z toho na území Mikulova a jeho nejbližšího okolí leží 11 EVL a dvě ptačí oblasti.

autor: Mgr. Milada Rigasová & foto: Z. Moravec